Bezmoc budoucích novomanželů a rušení svateb

Chystáš Váš velký den D měsíce, někdo dokonce i roky. Čekáš a počítáš si to pravé datum pro vás dva. Konečně poklekl a mohlo se začít… no a pak do toho nějaký vir doslova „hodí vidle“.

Úplně přesně vím jak se cítí květnové, červnové a možná i červencové nevěsty (pevně doufám, že srpnové termíny už budou opravdu cajk! Zároveň s tím se bojím, že mohou být ohroženy i ty v říjnu.. ). Patřím k těm červnovým, které rok předem vše domlouvaly a řešily. No a stále patřím i k těm, které doufají, modlí se, věří v zázrak, že se něco stane a změní.

Můžu si pořád dokola říkat, že je třeba být nad věcí, brát to trochu s humorem a nadhledem. Uvědomit si velké problémy, kvůli kterým jsou právě svatby zakázány.

„Přece nechci ohrozit babičky a dědečky, naši rodiče sice nejsou ještě tak staří, ale i o ty se bojíme. Svatba v rouškách? Za mě ani omylem! No a když už, tak si to chceme pořádně užít.“

Holčičky (nebo teda já jako holčička) sní o svatbě už od mala. Živě si pamatuji jako by to bylo včera, že jsem kradla babičce a mamce šaty ze skříní, rozkramařila boty a pravidelně jsem si zvrtávala nohy v lodičkách. „Ach já byla takové poleno!“ Pokud jsem neměla zvrtlý kotník minimálně jednou týdně, tak jsme mohli doma slavit. No ale o tom teď psát nechci, vracím se do doby TEĎ a TADY.

Už od mala na tom jsou se svatbou holky prostě jinak než kluci. My chceme být alespoň na ten den D princezny. Princezny v bohatých šatech, které při každém kroku lehce šustí. Představujeme si, jak jdeme uličkou, všichni sledují každý náš krok, jsme krásné, bílé.… Některé si do vlasů dávají korunky a o ladění výzdoby se snad nemusím zmiňovat. Nevěsty si vyrábí doplňky, olepují skleničky do barev svatby, vymýšlí si ozdobení stolů, rozmístění barů, navěšení světýlek… Tolik práce a najednou BUM!

Chtěla jsem popsat jak se cítím, jak moc se to ve mě bije, jak moc mi to nepřijde fér. Taky dát najevo a popsat, že v tom nejsme sami. Je nás mnohem víc, společně se chápeme, podporujeme.

Cítím se podvedeně, naštvaně, rozpolceně, ublíženě, nešťastně, zhrzeně, zničeně, bezmocně. Ta bezmoc mě asi zmáhá ze všeho nejvíc. Zároveň ale chápu, chápu tato opatření a situaci. Každopádně se občas nachytám s myšlenkou

„Proč se to děje právě teď a právě nám?“.

Jsem jak roztržená/rozpolcená osobnost na dvě. Jedna to chápe, chce být rozumná a přistupovat k tomu všemu s chytrostí a rozvahou. Ta druhá zuří, chce se jí křičet, bojovat a poslat všechny do prd….! Takový vnitřní boj s vlastní bohyní uvnitř sebe sama.

Moc doufám a věřím v tom, že z této situace vyjdeme silnější. Budeme si vážit toho co máme. Užijeme si tu svatbu o to víc. Budeme víc brečet, více se smát, více žít.

V dnešním konzumním a rychlém světě zapomínáme na spoustu věcí. Velké množství bereme jako samozřejmost. Nevážíme si dostatečně toho co máme a často se jen míjíme s okolním světem. Na jednu stranu je tato situace fakt prekérní a hodně omezující na stranu druhou jsme dostali šanci. Šanci uvědomit si. Šanci více být. Teď a tady. Zastavit se, mít čas, trávit sekundy, minuty, hodiny, dny, týdny i měsíce po boku rodiny. Po boku budoucího manžela.

Přece nás nějaká pandemie nemůže rozdělit.

Bereme se proto, že se milujeme. Je jedno jestli to bude v dubnu, květnu, červnu, nebo za rok. Důležité je, že se to jednou stane. Jednou si řekneme své ANO a budeme patřit sobě navzájem už i v oficiálním pojetí.

Jen nezapomínejme na jednu moc důležitou věc, sobě patříme už od doby, co jsme se našli a zamilovali.

Ano svatba je velký krok a změna v životech dvou lidí, ale na jejich lásce, fungování, soužití a bytí to nic nezmění.

Proto nevěšme hlavu, buďme silné. Jsme ženy. My zvládneme vše. Ještě s dětmi a vnoučaty budeme na toto období vzpomínat a vyprávět, co vše jsme museli prožít a společně projít, než jsme si řekli své ANO.