První článek začínající etapy

První článek začínající etapy

Pěkně tě vítám ve svém bordelu, bordelu v mé hlavě (pardon za to slovo, ale mišmaš se mi nezdál tak dokonale vystihující). V hlavně prakticky už prej dospělé holky, která se tak nějak musí starat sama o sebe a občas má prostě potřebu se ze všeho vypsat (nezastírám, že mám občas chuť se na vše i vysr*t). Na webu, který vznikl rázným rozhodnutím po sáhodlouhých slovíčkách kdyby a coby a třeba… (no a možná taky díky koronaviru, který mi dal čas, čas na splnění jednoho z mnoha přání).

Tak moc používané slova v dnešní v době. Kdybych tehdy udělala toto a třeba kdybych to udělala jinak a kdybych měla web… no a tak jsem si řekla DOST!

„Coby, kdyby“ umí říkat každý. Nechci být taková, tak nějak prostě chci vystoupit z řady, vždy jsem to tak měla a úplně nezapadala. Přece si celý život nebudu říkat, kdybych si tehdy založila web. Ne! Prostě to chci zkusit, nechci toto říkat ve svém budoucím JÁ. No a tak tady čteš tyto řádky.

 Když se sen pomalinku změní ve skutečnost, když ty myšlenky, které v sobě nosíš už v řádech stovek dní prostě postupně realizuješ, když se něčemu věnuješ a necháváš to kvést a růst a být.

Získáš odvahu, odhodlání a radost z činnosti, která tě neživí. Nečekáš, že vám něco přinese nebo dá, ale baví tě. Naplňuje tvé očekávání, tvé přání a dlouho omílané myšlenky a témata.

Tak nějak postupně ti ta realizace začíná dělat radost. Těšíš se, představuješ si jaké to bude.

No a teď je to tady.

Mám svůj vlastní web. Můj web.

Řeknu si to ještě jednou. Mám svůj web. Ani nevíš jakou euforii a radost při psaní těchto řádků pociťuji a jaké vlny štěstí a nadšení mnou prochází.

Jsem na sebe a na vznikající web patřičně hrdá. Jsem hrdá na to, že jsem se odhodlala, poprosila o pomoc s jeho výstavbou a teď zde, můžete číst tyto řádky. (Ne, opravdu bych si sama nedokázala poskládat web a jsem za něj moc vděčná blízkému příteli, děkuji Kubi.)

Ono je tedy více osob, které jsou mou inspirací, pohonem a rádci. Ale o tom třeba někdy jindy, ti kteří to jsou to ví a najdou se zde mezi řádky. Doufám.

Tak nějak jsem vždy byla člověk, který tíhne k textu. K psaní deníků, zaznamenávání si akcí, výletů a údajů. Měla jsem blog, píšu pro akademickou půdu a odlehčená forma psaní mi prostě chybí. Něco co by bylo, je a bude MOJE.

Tak tedy doufám, že mi občasné “vyblití“ textů sem něco přinese a dodá.

a pokud se najde někdo, kdo to bude číst, získám jen úžasnou přidanou hodnotu.

Přeji oddychové čtení.

1 Comment

  1. Tož to su já
    3 června, 2020 @ 3:10 pm

    No tož rádo se stalo pupíčku 😀

    Reply

Napsat komentář: Tož to su já Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *